NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 16)

Jiří Vydra: Přál bych si, aby se do umění vrátila poetika

Raně barokní památka Valdštejnská lodžie v Jičíně se během šesti let stala kulturním centrem regionu. Kastelán Jiří Vydra stavbu oživil scénickými akcemi, které se inspirují tradicemi a odehrávají se v celém areálu. Kromě pravidelných hudebních a literárních akcí hostí festival Malá inventura. Hojná divácká návštěvnost přesvědčila město Jičín o dalších investicích do barokního objektu, které by zpříjemnily provoz a zvýšily komfort návštěvníků. O proměnách Lodžie a životě v ní jsme si povídali s uměleckým ředitelem a kastelánem Jiřím Vydrou.

Lodžie se za posledních šest let stavebně výrazně proměnila. Část objektu je již po rekonstrukci, co ji čeká nyní?

Zrovna nedávno jsme řešili s architektem Radkem Jiránkem projekt na divadelní sál Theatron, který se nachází v severovýchodní části Čestného dvora a v současné době je bohužel pouze provizorní. I přesto se v něm koná celá řada akcí. Lodžie už šest let funguje jako velmi specifické kulturní centrum, ale stále nejsme schopni přijímat nabídky od umělců, protože pro ně nemáme dostatečné zázemí. Přál bych si, aby sem mohli jezdit lidé z celého světa a společně tvořit. Dokud se takové prostory nezrealizují, nemůže Lodžie jako kulturní prostor naplno oficiálně fungovat. Jsem rád, že město mé prosby vyslyšelo a můžeme projekt Theatronu připravovat.

Jaká je komunikace mezi vámi a vlastníkem, tedy městem?

Když to srovnám s jinými městy, tak musím přiznat, že město Jičín je velice otevřené kulturním aktivitám a Valdštejnská lodžie může být šťastná, že získala takovou pozornost. Na druhou stranu, čím větší projekty, tím náročnější je komunikace. Kulturně umělecký provoz, který je v podstatě motorem ke stavebním úpravám, bývá při stavebních realizacích často upozaďován a odsunut na druhou kolej, i když je právě podnětem ke změně. Chápu, že stavební aktivity omezují každý objekt při jeho rekonstrukci, ale pokud je cílem oživit areál této památky, nemůžeme prostě rezignovat a čekat až firmy dokončí svůj úkol.

Co je náplní práce kastelána Valdštejnské lodžie?

V porovnání s činnostmi kastelánů jiných památek je moje pozice ve Valdštejnské lodžii zásadně odlišná. Kromě klasické náplně práce kastelána, což je správa budovy, spolupráce s úředníky a koordinace chodu památky, zastávám mnoho dalších funkcí. Lodžie se stala kulturním centrem s celoroční dramaturgií, kterou vytvářím převážně já. Celý rok jezdím za umělci a připravuji s nimi podobu akcí. Zároveň komunikuji s několika neziskovými organizacemi v Jičíně, Praze či Jablonci nad Nisou. Koordinuji také mezinárodní dobrovolnické workcampy s organizací Tamjdem, které jsou buď víkendové, nebo i celotýdenní. V neposlední řadě se starám se o celkovou propagaci Lodžie, včetně její grafiky, informačních objektů ve městě nebo výrobě multimediálních obsahů.

S jakou vizí jste do Lodžie přišel?

Před nástupem do Lodžie jsem přes deset let s kolegyní Štěpánkou Kašparovou pořádal hudební koncerty v Liberci a později organizoval festival Worldfest na hradě Grabštejně. Později jsem založil občanské sdružení Divozemí, se kterým jsme pořádali různé kulturní akce ve veřejném prostoru a zchátralých budovách, jako byl opuštěný kostel či nefunkční lázně. Tím jsem získal vztah k organizaci specifických akcí v netradičních prostorech a stalo se mým velkým přáním dlouhodobě pracovat v nějakém zajímavém objektu, který bych mohl oživit. Pak přišla nabídka do výběrového řízení na kastelána Lodžie, kterou jsem okamžitě doporučil všem svým známým. Kamarádi mi odvětili, že je to přeci pozice pro mě. A i přesto, že se mi nechtělo Liberec opouštět, v Lodžii jsem si splnil sen. Najednou jsem mohl dělat nejenom dramaturga a uměleckého šéfa, ale také grafiku a s ní spojený celý vizuální obraz projektu. Dále se tím naplnilo mé přání působit a tvořit v historické stavbě s tím, že se bude jednat o nezávislý prostor, který umožní vytvořit mu akce ušité přímo na míru.

Při realizování akcí musíte mít velký tým lidí. Jak funguje společná práce?

Co je v Jičíně opravdu velkým fenoménem, je silná touha lidí něco dělat. Je neuvěřitelné, jak velký dobrovolnický tým kolem mě v Lodžii vzniknul. Někteří z dobrovolníků postupně stali brigádníky nebo zaměstnanci kavárny, ale z počátku všichni přišli s touhou jen tak pomáhat. Takhle silnou základnu, si myslím, má málokdo. Snažím se všem dát možnost se realizovat v tom, co je baví. Každý si může na akci vybrat pozici, kterou by si rád vyzkoušel. Každou neděli se pak scházíme a vytváříme akce společně. Možná že nejsme profesionálním týmem, ale pro mě je důležité, aby lidé dělali práci s nadšením, které pak bude z akce cítit.

Co vás v poslední době v kultuře potěšilo?

Na Malé inventuře v Praze jsem letos v samém závěru zhlédl projekt Kračun od kreativního týmu Apolena Vanišová, Petr Krušelnický a Dorka Bouzková. Představení nebo chcete-li, živá instalace pro mě byla jednoznačným vrcholem letošní divadelní přehlídky. Už její samotné zasazení do zapomenuté dílny v temném dvoře někde v útrobách letenských domů bylo velice působivé. Středobodem celé performance byl poeticko-ďábelský multimediální objekt. Musím říct, že mě doslova uhranul. Dalším milým překvapením byl těžce definovatelný projekt Veduty, studentů DAMU. Šlo o interaktivní objektovou hru, která byla závislá na imaginaci a rozpoložení konkrétního diváka. Hra pro mě naprosto vystihovala pojem „imaginárium“.

Co vás naopak zklamalo?

Když pominu nekonečně opakující se zklamání ze stavu některých projektů současného divadla, tak nade vše mě zasáhla smrt mého nejoblíbenějšího skladatele Jóhann Jóhannssona. Hudba tohoto islandského hudebního mága byla a stále je mou nekončící inspirací pro scénické projekty v Lodžii. Navíc se také stala soundtrackem mého života.

Co byste si přál?

Přál bych si, aby se svět zklidnil a aby se do umění vrátila poetika…

Pravidelný blog Nové sítě publikovaný v internetovém magazínu o současném divadle v kontextu www.divadelni-noviny.cz/