NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 33)

Na začátku října zahájila v Brně činnost platforma Terén. Vedle HaDivadla a Divadla Husa na provázku, tvoří třetí „scénu“ Centra experimentálního divadla. Přesto není scénou v pravém slova smyslu. Profiluje se jako dramaturgická, produkční a distribuční platforma nevázaná na konkrétní místo výkonu svých aktivit. Jde o kreativní, produkční tým, který umísťuje své projekty v rámci brněnských institucí, a masivně pracuje s veřejným prostorem. Tuto otevřenost reflektuje způsob sebeorganizace a divadelní či v tomto spíše umělecky diverzní performativní projekty, které plánuje realizovat. O Terénu jsme si povídali s dramaturgem Lukášem Jiřičkou.

Terén se stává místem experimentálních forem, které je z dominantních divadelních pozic vnímáno jako periferní. Shrnul byste dramaturgické zaměření či profilové linky Terénu?

Předně bych chtěl říct, že slovo experimentální nemám příliš v lásce, neboť neoznačuje nic. Je nutné buď užívat, nebo vymyslet přiléhavý pojmový aparát, který dokáže detailněji a citlivě definovat oblast umění, o níž se máme bavit. Experimentální jako definice se mi jeví jako nadužívané slovo, a to ve své obecnosti. Obvykle se užívá pro díla, s nimiž si nevíme rady, chybí nám pro ně slova, jsme líní se jimi do hloubky zabývat nebo máme dojem, že tímto definujeme jejich objevitelskou výlučnost, možná i progresivní sílu. To však neznamená, že tvůrci, které zveme ke spolupráci, neexperimentují, ale často samozřejmě rozvíjejí i impulsy celkem probádané nebo rozvinuté.

Zmínil jste slovo periferní, to asi sedí, ale nás spíše zajímá překrývání různých polí i ploch, tření různých mediálních vstup, které nemusí být primárně divadelní, střet komunit, a to i diváckých, výzvy umělcům, aby se konfrontovali s jistými zadáními. Příliš nás nezajímá tvůrcům vymýšlet tematické svorníky, nutit je se vyrovnávat s tematickou dramaturgií sezóny atp., ale spíše vedeme dialog nad možnou estetikou, konfrontací s městským prostředím nebo je vyzýváme k novým spolupracím.

Snažíme se nabízet co nejširší a dynamický terén, každému tvůrci přizpůsobit podmínky, prostor a neomezovat je jedním prostorem, koherentní dramaturgií nebo potřebou se soustředit jen na divadlo nebo performance, ačkoliv to jsou samozřejmě asi hlavní ohniska našeho zájmu. Rozhodně však nabízíme přesah k instalaci, videu, intervenci, výstavám nebo hybridním tvarům na pomezí disparátních disciplín. Vyzýváme například výtvarné umělce, aby dělali inscenace, hudebníky, aby se věnovali scénografii, chceme spojovat lidi, kteří se doposud neznali, ale i snoubit undergroundové počiny s oficiálnější, institucionální kulturou.

Periferie často zní jako odsudek, jako druhá kategorie, vyděděná, bohem zapomenutá oblast, místo chudiny a otlučených plotů s dávno vyšisovanou barvou anebo průmyslových zón, kam se nemáte důvod vydat. Myslím, že nás zajímá celé město, ale během práce litosférických desek, při níž se tektonika mění a vše se přeskupuje. I když má samozřejmě periferie své kouzlo, nabízí probádání míst, kam se nikdo moc nevydává nebo nejsou v hledáčků těch, co si libují v trendech. Možná i to k nám patří, ale neřekl bych, že úplně.

Jaké jsou naše dramaturgické linky? Stručně řečeno jsou celkem tři.

Nejvíce času samozřejmě věnujeme projektům většího rozsahu, které bychom rádi uváděli i opakovaně, obvykle se jedná o inscenační projekty, které si vyžadují delší dobu přípravy, diskusí, zkoušení.

Dále rozvíjíme cyklus jednorázových projektů, který se jmenuje Nové sady. Ten možná působí jako laboratoř, ale chceme tento cyklus mít jako pole, kde vznikají rychlé, spontánní, provokativní projekty. Chceme, aby se odehrávali i ve městě, v přirozeném prostředí brněnských obyvatel, ale samozřejmě umožňujeme, aby tyto intervence, performance, rychlé inscenace, výtvarné projekty byly realizovány i v divadlech nebo galeriích, pokud potřebují takový prostor, techniku… Přestože nás primárně zajímá rychlá práce, pomíjivost těchto projektů, samozřejmě nás těší, pokud se z nich stane později projekt většího typu, a to klidně i realizovaný v jiné instituci třeba ve spolupráci s námi.

Poslední linií je cyklus, kde se snažíme uvádět hostující umělce, kteří samozřejmě korespondují s naším estetickým zaměřením, které tímto také například brněnskému publiku představíme poprvé s vědomím, že s nimi budeme v budoucnu úžeji spolupracovat anebo takové umělce, kteří i jednorázovým vystoupením doplní skladbu nejen našeho programu, ale i toho, co bývá v Brně zřídka uváděno. Myslíme ale i na program pro rodiny a děti, nejsme jen esteticky vymezené bestie, ale snažíme se, aby náš program zasáhl širší publikum, měl sociální dopad, podnítil diskusi, ale také nabízel citlivé a kvalitní projekty pro rodiny, neboť to je celkem podceňované. Lepší loutková pohádka od Dagmar Urbánkové, dryáčnický punk Terezy Říčanové než agenturní vyčůrané pohádky pro děti bez trochy fantazie.


Terén se zaměřuje na širokou škálu performativity, kterou sledujete za hranice institucionalizovaného umění směrem do veřejného prostoru, každodenního života města, ale i vědeckého diskurzu. Komu je vlastně Terén určený?

Jak jsem řekl dříve, ideálně všem. Chceme lovit v různých komunitách, což se někdy daří. Například na představení souboru Gob Squad dorazila tak pestrá skladba publika, že jsme byli až v šoku, neboť se zjevili lidé, kteří do divadla téměř nechodí. To samé se stalo s divadelním projektem výtvarné skupiny Rafani, kam náhle zamířilo spíše publikum spojené s výtvarnou scénou. Ale organizujeme i performativní koncerty, noční programy klubové scény, spolupracujeme s festivalem Moravský podzim, takže se nebráníme ani klasickému publiku. Řadu projektů realizujeme nebo chceme realizovat přímo ve městě. Skutečně nemáme ideálního diváka, klidně jím může být zaměstnankyně Finančního úřadu, která kolem prochází s nákupem na neděli a zastaví se, neboť ji nějaká akce zaujme, student FAVU stejně jako JAMU, náhodný zbloudilý cizinec, senior, kterého zajímá vážná hudba 20. století nebo návštěvník techno parties, kterého náš program přitáhne i na performance.


Aktivita tohoto typu, pod hlavičkou příspěvkovky se v Čechách často nevidí. Není pojetí vaší činnosti pro zřizovatele trochu znejišťující? Ohledávání nejrozmanitějších odstínů performativity nahání hrůzu dokonce i ostříleným divadelním praktiků v Praze.

Pokud myslíte město, zatím jsme se nedočkali žádných negativních reakcí. Naopak během zahajovací přehlídky s názvem Terénní úprava, která odstartovala naši činnost, prakticky na všechny akce chodili i lidé z magistrátu a nikdo nám nespílal ani za noisový koncert Yoshihideho Otomo nebo městskou intervenci Gob Squad. Centrum experimentálního divadla, tedy organizace, jejíž jsme součástí společně s Husou na provázku a HaDivadlem nám naopak fandí a i s těmito dvěma divadly máme velmi přátelské vztahy, navíc si i prakticky vycházíme vstříc. Spíše než jako konkurenci se navzájem vnímáme jako doplňky divadelního spektra s odlišnými programy a východisky a realizacemi, které jsou sice odlišné, ale poctivé a dobré. Na druhou stranu – fungujeme od října 2019, takže nejsme na naší cestě moc daleko, ale kdo ví, co způsobí nějaké chystané projekty.


Plánujete spíše „import“ z Prahy nebo zahraničí, přece jen pokud jde o divadelní milieu Brna, nejsou zde příliš rozvinuté podmínky pro rozvoj nezávislé umělecké sféry, alespoň pokud jde o divadlo.

Ano, je to dáno i tím, že nás zajímá spolupráce s řadou tvůrců usazených v Praze anebo faktem, že působím jako pedagog na DAMU. Zahraničí nás zajímá velmi a pomalu se již snažíme domlouvat i projekty s tvůrci například z Polska, Slovenska, Německa či Rakouska. Samozřejmě většinou asi na koprodukční bázi, ale to je spíše plus spolupráce. Chceme dávat i šance začínajícím tvůrcům, pro které je start obtížný. Nezajímá nás uvádět jen prověřená jména, ale riskovat.


Spolupracujete nebo plánujete spolupracovat s jinými brněnskými institucemi, místy pro nezávislé projekty, pokud zde takové nacházíte?

Ano, kromě zmíněného HaDivadla a Husy na provázku, spolupracujeme s festivalem Moravský podzim, s FAVU, Mendelovým muzeem, Brno Contemporary Orchestra ad.


Plánujete nějaký festival obdobný tomu zahajovacímu?

Rádi bychom vždy podobným festivalem zahájili sezónu, ale to je samozřejmě nejen finančně, ale i organizačně velmi náročné. V Terénu nás pracuje celkem šest. Kromě mne Terén tvoří Matyáš Dlab jako umělecký šéf celé platformy, Soňa Borodáčová jako nenahraditelný manažer, Barbora Doležalová, která má na starosti PR a dva velmi zkušení a kreativní technici, kteří spíše jsou spolutvůrci než pouhá obsluha procesu – Jonáš Garaj a Jozef Fertaľ takže jsou pro nás podobné přehlídky strašnou zátěží. Rozdílně od dalších festivalů si nemůžeme hned odpočinout a celý rok slastně dřímat, ale naopak – musíme realizovat náš program, tedy fundament naší existence.


Možná trochu předbíhám, ale neuvažovali jste o možnosti vydávat nějaký časopis věnovaný reflexi performativních žánrů? Zdá se mi, že v tomto ohledu i Praha zaostává?

Centrum experimentálního divadla vydává nyní nový časopis CEDIT, jehož redaktory jsou Jakub a Barbora Liškovi, nyní bude na světě druhé číslo. Samozřejmě se i těmto oblastem chceme věnovat, ale nemůžeme asi plně pokrývat vše. Zde je problém často spíše najít autory než platformy, kde publikovat.


Co vás v poslední době v kultuře potěšilo?

V posledním roce mne z produkcí jiných českých divadel potěšila inscenace Oči v sloup Jiřího, Virtual Ritual a Fatherland Jana Mocka, Škůdci od Wariot Ideal nebo Šest příběhů o vzniku a zániku Petera Gondy. Dále mne těší, ale i děsí, kolik se toho v Praze děje, že už všechny divadelní akce a festivaly ani není lze fyzicky a mentálně stíhat a reflektovat, ale také, že existuje obstojná síť nezávislých divadel a center v jiných městech – od Osmičky v Humpolci, přes Galerii v Liberci až k Platu v Ostravě.

Knihy, alba, koncerty a výstavy raději vyjmenovávat nebudu, asi bych musel dlouho pátrat v notesech a diářích. Už si ani vše nepamatuji.


Co vás naopak zklamalo?

Asi jiné věci než to, co se děje v kultuře. Že vzniká spousta kravin a zbytečností v hudbě, divadle nebo filmu je přeci normální stav, lepší je se soustředit jen na to, co má smysl a tím budovat nějaký přesah.


Co byste si přál?

Přeji si, aby Malá inventura už pohřbila to své kuře.



Autor: Petr Pola